Detektivní seriál: „Škodovácká mafie“

Kapitola I.

Jako by to bylo včera, když jsem po škole, v roce 1969 nastupoval na svůj první flek v Praze. Tehdy jsem byl mlaďas plný elánu a věřil jsem, že svět je přehledný a jasný. Člověk se však rychle naučí, že v našich končinách, kde papírování a protěžování každého pohlavára jsou denním chlébem, to s tou přehledností není tak horký.

Tenkrát tu ještě jezdily převážně Tudory a Oktávky, spousta lidí mělo DKW, nebo něco předválečného a když měl někdo Oktávku, nebo dokonce tehdejší novinku, tisícovku, tak už to nebyl jen tak někdo. Na nové auto se stála fronta roky, a jestli měl někdo v kapse bony, tak byl pán. Auta byla v té době nedostatkové zboží, kde šikovnost a známosti znamenaly často víc než oficiální pořadníky.

Příští rok už to bude dvacet let a kdekdo by si pomyslel, že se doba změnila, ale veškerý pokrok smí být jen mírný a hlavně v mezích zákona, a zákon jsem tu já, nadporučík Šeda.

Jo, za těch skoro dvacet let už mám ledacos v malíku. Dnes ráno na naše obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti dorazila stížnost na blízký autobazar s.p. Klenoty.
Na první pohled banální věc – lidé si stěžují na lecjakou „nepravost“ a polopravdy, obvykle jde o špatné sepsání kupní smlouvy nebo příliš vysokou cenu auta. Jenže tentokrát stížnost zněla: „Prodávají tam skoro novou Škodu Rapid 135, takřka bez nájezdu, a chtějí za ni majlant. To není možné, aby se takové auto v bazaru oficiálně objevilo.“

A tak mě kapitán Kocourek, náš velitel, poslal sepsat hlášení. Jenže jelikož už mám s těmihle podivnostmi zkušenosti, vycítil jsem, že by mohlo jít o víc. Řekl jsem si: „Proč by někdo nacpal do bazaru auto, které je téměř nové a mělo by přece jít na volný prodej, nebo ještě víc pravděpodobně na nějakou tu vinkulaci? A proč by ho Klenoty vůbec zařadily do nabídky…?“ Něco tu nehrálo.

Prvotní šetření.

Vyrazil jsem tedy do bazaru, který se nachází v Praze na Koněvově třídě, kde je jeden z největších placů s ojetinami v republice. Vzpomínám si, jak jsem tam kdysi chodil ještě coby kluk, okukovat předválečné tatrovky a polorozpadlé škodovky. Tehdy tam fronty lidí čekaly ještě před otvíračkou, protože najít v bazaru alespoň trochu pojízdné auto znamenalo poklad. To se ostatně nezměnilo – pořád tu každé ráno stojí houf zájemců, někdo se ohlíží po starém žigulíku, jiný po tatrovce nebo dvanáctsettrojce, a sem tam se objeví i něco z dovozu, co se sem dostalo kdovíjakou oklikou.

Ono se totiž říká, že ojetá auta tu bývají dražší, než vyjdou nová na příděl. Jenže čekací lhůty, to je sám o sobě příběh. Může trvat i několik let, než na člověka přijde řada, takže se nedivím, že mnozí raději přeplatí. Překupnictví s auty se přísně trestá, nazývá se to spekulace a hrozí za to pěkný malér. Však jsem už zažil, když pár lidí od bazaru dostalo „teplá místečka“ v kriminále, protože nevhodně nakoupili a se ziskem prodali aut víc, než jim prošlo pod rukama za rok.

Každopádně, dorazil jsem tam před devátou. Za kasou stál soudruh vedoucí Kabelka, obtloustlý mužík s nažehlenými kalhotami a výrazem, jako by ho každé nové ráno obtěžovalo. Sotva jsem ukázal služební průkaz, v jeho očích se objevil záblesk nejistoty, ale hned nasadil profesorský tón:
„Dobré ráno, soudruhu nadporučíku. Co vás přivádí do našeho skromného zařízení?“
„Dobrý den,“ kývl jsem. „Vaše slavné zařízení upoutalo pozornost. Došlo k nám hlášení o jistém vozu, který máte v nabídce. Novější model, ne? Prý je skoro bez šrámů, na tachometru sotva pár set kilometrů a ještě k tomu sporťák.“
Kabelka se zatvářil, že je naprosto běžné, aby se v bazaru objevila téměř nová kára. „Ach, ta… no, to je speciální případ, soudruhu. Pořídil si ji prý jeden pán, který náhle odcestoval do zahraničí, a tak to musel u nás dát do komise. Všechno v rámci zákona, samozřejmě.“

Vyšli jsme na plac a hned vpravo jsem spatřil Škodu Rapid 135 v bílé barvě, modelový ročník tak osmdesát sedm nebo osmdesát osm. Lak se leskl jak zrcadlo, vnitřek čistý, skoro bez známek opotřebení.

Soudruhu vedoucímu se potily ruce, ale snažil se mluvit klidně:
„Vidíte, stav je perfektní! Vůz vlastnil důchodce, který netušil, že v tom autě nejspíš nebude moct jezdit…“

Prohrábl jsem si knír. „Aha, důchodce říkáte. A nějaké doklady k tomu vozu, originál kupní smlouva nebo aspoň doložení, kdy a kde ho koupil? Kdepak, soudruhu vedoucí, tohle auto by mělo být ještě na pobočce Mototechny, pokud vím, Rapid 135 se běžně takhle rychle do bazaru nedostane, většina vozů z výroby jde na vývoz.“

Trochu zrudl a začal lovit v deskách. „Samozřejmě, že máme papíry, ale… no, bohužel, majitel je chtěl…“ Kecal, aniž by se snažil to zakrýt. A přitom se snažil být formálně zdvořilý.

…

Musím říct, že ten pocit, kdy vycítíte, že vám někdo věší bulíky na nos, znám už od svých policejních začátků. Kdysi v sedmdesátém roce jsem vyšetřoval případ falešných techničáků pro žigulíky. Tehdy jsem zjistil, že i v socializmu se ledacos dělá „pode stolem“. Po více než dvaceti letech praxe mě proto jen tak něco nepřekvapí. Vídával jsem řezníky s přebytečnými penězi, kterým se zapalovaly lejtka po krásném západním autě, a oni byli ochotni „připlatit si“ i dvojnásob. Kdo měl konexe, mohl si vesele žít a pořizovat, co se mu zalíbilo. A teď tady stojím před Rapidem, který by měl správně být v Holandsku nebo přinejmenším v pořadníku Mototechny.

Kabelka mezitím mlel cosi o tom, že komisní prodej je legální, ale jeho čelo se lesklo potem. Byl jsem si jist, že tady bude nějaká klička: někdo ho možná pořídil na příděl nebo s nějakou úlevou, a teď ho chce rychle střelit, aby vydělal. Takové „spekulace“ se často dějí.

„Soudruhu vedoucí,“ oslovil jsem ho, „myslím, že se nevyhneme dalšímu zkoumání. Mám za úkol prověřit, zda je vše v souladu s předpisy, a jestli tu nedošlo k neoprávněné manipulaci s vozy. Taky sem přišla zmínka, že za ten Rapid žádáte sumu… no, dost převyšující i volnou cenu.“

Kabelka se snažil mávat rukama: „To je tržní ocenění soudruhu nadporučíku, takhle to dnes chodí. Víme, že na nová auta je fronta. Kdo nechce čekat, zaplatí víc.“
„Takže se vlastně přiznáváte k navýšení ceny oproti běžné hodnotě?“ rýpnul jsem si, ale vím, že oficiálně i taková vyšší volná cena existuje. Jenže tady ten Rapid je skoro nejetý, to už hraničí se spekulací.

Další hráči na scéně.

Všiml jsem si, že za otevřenými dveřmi do dílny stojí nějaký muž v montérkách – Mechanik Radek Stuchlík. Opíral se o zárubeň a sledoval mě s takovým divným zájmem. Vypadal odhadem na třicet, v očích měl zvědavost i cosi jako obavu. Už jsem ho tu párkrát zahlédl, naposledy asi před měsícem, když jsem sem přišel v souvislosti s jinou stížností. To se hodně rychle zdekoval, než jsem se s ním stihl dát do řeči.

Stuchlík se mi teď snažil naznačit, že do něčeho nechtěl být zatažen. Udělal pár kroků ke mně, pak se zase zarazil, a raději se vrátil k autu na heveru. Kabelka se ohlédl, zkrabatil čelo a rychle ho poslal někam „pro díly do skladu“. Tohle duo bude zřejmě sehrané.

Než jsem stihl vyrazit z prodejní haly ven, za mými zády se zničehonic ozval rázný hlas:
„Dobrý den! Můžu se zeptat, co se tu děje?“

Otočil jsem se. Příchozí byl muž v dobře padnoucím kabátu, tak padesátník, ostře řezané rysy, vlasy nakrátko. Působil dojmem člověka, který je zvyklý velet. Ne předávat vysvětlování. Přistoupil přímo ke mně a vedoucímu Kabelkovi, aniž by se představil. Kabelka se uklonil, jako by se mu podlomila kolena. Zadrmolil cosi v tom smyslu: „Dobrý den, soudruhu Čermáku. Tady pan… totiž, soudruh nadporučík… ehm, Šeda z Veřejné bezpečnosti si tu vyžádal nějaké informace o jednom voze.“

„O voze?“ opakoval Čermák ledově. Viděl jsem, jak jeho pohled sklouzl k mému odznaku, a tvář mu ztvrdla. „Pokud vím, v autobazary s.p. Klenoty mají vše v dokonalém pořádku. Máme jedno z nejlepších hodnocení v kraji. Nedávno jsme byli na krajském národním výboru pochváleni za výborné ekonomické výsledky. Takže nechápu, proč se tu šťouráte v nějakém autě.“
Stoupl si tak, aby mi hleděl přímo do očí, a z jeho hlasu zazníval nepřehlédnutelný tón nadřazenosti. Bylo mi jasné, že tady se jedná o nějakého zasloužilého soudruha, který buď drží ochranou ruku nad celým bazarem, nebo má aspoň známosti na vyšších místech. „Dělám jen svou práci, soudruhu… Čermáku, že?“ přimhouřil jsem oči.

„Ano, to je v popisu Vaší práce nadporučíku. Pokud máte podezření na trestné jednání, vyřiďte si to řádnou cestou. Rád bych vás upozornil, že příslušné orgány dohlížejí na to, aby se tu nic nelegálního nedělo. A zatěžovat už tak vytížené pracovníky autobazaru nesmyslnou byrokracií… no, to by mi připadalo škoda času nás všech.“
Nepromluvil jsem. Tohle divadýlko znám. Někdo, komu kdosi „nahoře“ kryje záda, tu vystupuje jako polobůh a naznačuje, že já, obyčejný příslušník, se v tom nemám důvod moc šťourat. Jenže z jeho přístupu bylo patrné, že se bojí, abych náhodou nenarazil na něco, co nemám.

„Rozumím, soudruhu Čermáku,“ řekl jsem nakonec úsečně. A v duchu jsem si poznamenal, že tohle určitě není běžný náhodný zákazník – i když se tak možná tváří.
„Soudruhu Kabelko, do konce týdne se zastavte u nás na služebně s těmi papíry o původu toho Rapida,“ obrátil jsem se zpátky na Kabelku.
„Jistě, vyřídíme,“ kývl Kabelka horlivě a mrkl směrem k Čermákovi.

Když jsem se vrátil na oddělení, čekala tam na mě poručík Holubová. Byla celá nedočkavá:
„Tak co, Šedo, něco zajímavého?“
„Jo, docela hodně. Ta stížnost nebyla planý poplach. Oni tam prodávají téměř novýho Rapida, bez šrámů, a chtějí za něj takový prachy, že by se za to dal sehnat zánovní Escort.

Vedoucí Kabelka mlží, papíry nemají… A ještě tam dorazil nějaký Čermák, zřejmě nějaký hlavoun ze Strany. Tvrdil, že je všechno v pořádku. Moc se mi to nezdá.“

Holubová se pousmála: „No, je to divný. Rapid 135 se přece běžně prodává v Mototechně a spousta lidí na něj čeká. Jak se ocitl v bazaru?“
Přikývl jsem: „Přesně. Navíc je tu to divadýlko s komisním prodejem. Něco mi říká, že zatímco my se tu budeme dohadovat, oni papíry na auto někde vytáhnou nebo přepíšou.
Chtělo by to se podívat i do záznamů Mototechny, případně zavolat do archivu v Kvasinách.

Holubová se přidala. „Možná by to chtělo proklepnout i toho Kosinu, co nám poslal to oznámení“.

Souhlasil jsem. „Mrkneme do spisů a seženeme si jeho číslo, pokud nějaké máme. Třeba se rozmluví.“

A tím naše prvotní šetření ohledně Rapidu prozatím skončilo. Ve vzduchu ovšem zůstává spousta otázek: Proč se auto skoro nové objevilo v bazaru? Jakou roli hraje Kabelka a jakou mechanik Stuchlík? A hlavně – kdo je ten Čermák, který si zjevně myslí, že může diktovat, co je a není důležité pro VB?

Znáte to… Někdy se z malé stížnosti vyklube velká aféra. A já mám dojem, že právě to se nám teď rýsuje.

Kapitola II.
Mechanik Stuchlík vypráví…
Chodím v montérkách vod rána do večera, ruce furt zacákaný volejem, ale aspoň si nemusím žehlit kalhoty jako náš vedoucí. Jo, říkají mi Radek Stuchlík, ale většina kolegů mi prostě říká „Stuchlík“, když něco potřebují. Tady v bazaru se střídají lidi vod úplnejch vandráků až po ty, co nosí obleky za dva platy a tváří se, že jim patří půl Prahy.
Zrovna dneska to tady byl samej papaláš.
Hned ráno si mě Kába zavolal do kanceláře. Vejdu tam, von šoupe nohama a tváří se že je nad věcí, ale přitom byl nervózní jak sáňky v létě.
„Stuchlíku, poslouchej,“ spustil. „Ten Rapid, co tu straší, musí pryč. A rychle. Včera tu kvůli němu totiž byl ten fízl… Prej na ohlášení, nějaká svině nás udala.“
„Myslíte soudruh nadporučík Šeda?“ přerušil jsem ho, protože už jsem věděl, že tu byl nějakej uniformovanej.
„Jo, přesně. Ten. Ani nevíš, jak se mi klepaly kolena. Naštěstí se tu objevil Čermák.“ Kabelka polkl nasucho.
„Toho chlapa nemám rád.“, pokračoval. „Okresní zvíře, který si sedí v teple na zadku, plnou hubu budovatelských keců… Občas sem zajde, zkontroluje podnik a rozhlíží se, co by se dalo využít pro jeho vlastní zájmy. A jako vždycky, když se to týká Čermáka, smrdí to nějakou levárnou. To Ti povím, jestli ty jeho kšefty jednou prasknou, bručet půjdeme my a von bude čistej jak slovo Bóží.“
„Takže Rapid asi skončí v jeho spárech, co?“ plácl jsem, spíš jen tak, aby řeč nestála.
Kabelka kývnul. „Ještě aby ne. Dneska přijdou sepsat papíry. A abychom si rozuměli, v účetnictví to bude vedený jako prodej na Okresní výbor KSČ – prý to potřebují do vozového parku pro nějakou novou… ehm… sekretářku.“
„Jasně, ve skutečnosti je ta sekretářka, jeho… no, no prostě nová buchta…“ ale každej potřebuje mít razítko v občance, a pro takovýhle pohlaváry není problém vytvořit pracovní místo a k němu za nějakou tu protislužbičku sehnat i pěknej bourák.
Kabelka na mě mávl rukou. „Nestarej se, hlavně ať se Rapid ještě jednou přeleští, aby byl připravený. Pokud sem znovu vleze VB, musíme mít papíry v cajku a ‚vzorně spolupracovat‘.“
Chápal jsem, vo co jde: na voko bude všechno křišťálově čistý a zaplacený podle tabulek. Jestli Čermák přihodí nějakou tu obálku bokem, stejně z ní nic neuvidím, ale co. Podepsanej pod ničím nejsem, tak mi nic nehrozí.
Návštěva z východu
Zrovna jsem vycházel z kanclu, že jdu kouknout na toho Rapida a na chodbě jsem vrazil do Pomichálka. To je další perzóna. Takovej bodrej chlapík, slovačisko jak poleno, co se tu u nás poprvé vobjevil asi před tejdnem.
„Dobrý deň, súdruh mechanik!“ zahlaholil s úsměvem vod ucha k uchu, jako by mě snad znal roky. „Som tu zas, bo u nás na východe, v Trebišove, tie diely jednoducho nemám šancu zohnať.“
Kejvnul jsem, vždyť jsem s ním na dílně už párkrát hodil řeč. Moc dobře vím, že Pomichálek i přes to, kde dělá není žádnej nafoukanej papaláš, spíš usměvavý chlápek, spíš pořádnej pacient, kterýmu učarovala vůně benzínu. Chce si přestavět stodvacítku na amatérskou rallye, jenže oficiálně mu nikdo pořádný díly nepošle. Lepší karburátor, sportovní pružiny… to se špatně shání i v Praze, natož v Trebišove. Kába říkal, že to kdysi zkoušel v Česaně, ale vedoucí vývoje s ním vyrazil rovnou dveře.
„Vítám vás, soudruhu Pomichálku,“ odpověděl jsem. „Ty díly… no, to musíte probrat s vedoucím. Já umím leccos poskládat, ale do obchodů já nevidím.“
Zasmál se: „Ale vy to dozaista nejak dohodnete, ste šikovní. Mám aj dosť peňazí. Viete, tam kďe robím – sa človek tu a tam dostane k nejakým tým…“ Rozhodil rukama, jako že nechce naznačovat úplatky a podobný věci, ale…
Kába říkal, že to Pomichálek dopracoval až do Český Plánovací Komise a tam jim pod rukama protečou fakt velký prachy.
„Zkuste zajít za Kabelkou. Ten na tohle moc dob5e slyší, takže se určitě dohodnete.“
Dohoda krapet načerno
Pak už jenom slyším, jak se Pomichálek řehtá u Káby v kanclu, podává si s ním ruku a vedou nějakou šeptandu. Zaručeně řeší, jak si to obejít, aby ty díly nemusely jít přes Motokov ofiko, ale že to skončí tak, že Pomichálkovi sežene nějaký „kamarád z Mototechny“ díly bokem, v papírech se napíše, že šlo o standardní „obnovu opotřebeného materiálu“, a peníze se přikutálí do kapsy těm, co v tom jedou.
Když Pomichálek vyšel, tvářil se spokojeně, i když možná lehce nervózně. Zaklapl svojí tašku a naznačil mi:
„Vidíme sa, pán Stuchlík. Vraj bude pár týždňov trvať, kým tie súčiastky budu, no… veď mám čas. Ďakujem za ochotu.“ A v tu ránu byl pryč.
Prodej Rapida soudruhu Čermákovi
Mezitím nadešla chvíle, kterou si měl soudruh Čermák ohlídat. Před bazarem se objevila černá Tatra 613, vzduchem chlazený šestiválec, no prostě fakt príma mašinka.
Vyřítil se z ní i se svou mladou slečnou, tak čerstvě po maturitě, která se rozhlížela po bazaru s výrazem marnivé radosti. Prostě sekretářka k pohledání.
Celá akce proběhla bleskově: Kabelka jim ukázal Rapida, nechal děvče posadit za volant:
„No to je parádní autíčko! Bílé, takové hezky sportovní, že jo, soudruhu Čermáku?“ rozplývala se. On se tvářil spokojeně a z kabátu vytáhl nějaké lejstro.
„Převod bude vyřízen na Krajský výbor KSČ,“ pronesl. „Obdržíte potvrzení… no, myslím, že to je takhle v cajku, ne?“
Kabelka jen kýval: „Ovšem. Formálně vše čisté. A my jsme rádi, že mohla strana pořídit další automobil do svého vozového parku.“
Ve výsledku to proběhlo tak hladce, až by nezasvěcený pozorovatel řekl, že to je naprosto normální. Jasně, v účetnictví je vše v pořádku, Rapid jde na Krajský výbor, a cena odpovídá „tržní“ ceně automobilu bez pořadníků. Auto se chvíli ohřeje v garážích na úřadu a za nějaký čas, tak do půl roku dojde k jeho odprodeji, samozřejmě už za podstatně lidovější cenu. Kdo nekrade, okrádá rodinu….
Jakmile auto odjelo, Kabelka si konečně vydechl:
„Fuj, to byla fuška. Pro soudruhy dělat službičky je pěkně vo hubu. Teď, když se kolem toho začnou motat chlupatý, budeme mít auto aspoň řádně prodaný, když už se k nám dostalo ne zrovna čistou cestou.“
„Jistě, šéfe,“ zazubil jsem se, ale spíš trpce. Copak tohle jde utajit? Za týden, dva sem Šeda nakluše, bude chtít doklady a zjistí, že Rapid už tu není. Prodejní smlouva bude v pořádku, ale ten chlap to dělá už dlouho a jak ho znám, tak je hnidopich a bude se v tom vrtat dál.
A tak uběhl další poklidnej den v naši slavný státní instituci, teda autobazaru. Uvidíme, jak to celý dopadne, snad ne jako Černobyl po výbuchu…